Vysokou školu táhlé instrumentální muziky předvedli zcela zaplněnému Paláci Akropolis kanadští veteráni GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Že to celé dopadne přesně takhle, bylo víceméně jasné už od okamžiku, kdy toto početné těleso oznámilo záměr vyrazit na turné. Kromě toho, že jeho zastávka neminula ani Prahu, lze s povděkem kvitovat i fakt, že tentokráte se vše točí kolem hlavních aktérů. Žádné předkapely, žádné hledání stylově spřízněných domácích štik a taktéž ani žádné proluky.

Když zhruba kolem osmé hodiny nastoupila na pódium celá osmičlenná sestava (přičemž ten devátý v pořadí řídil videoprojekce), dalo se jednoduše vytušit, že nás čeká téměř dvouhodinová porce této napoprvé možná méně stravitelné hudební produkce. Jelikož pověst tuto skupinu velice předchází, je více než možné, že nejeden z přítomných slyšel její tvorbu poprvé právě v onen nedělní lednový večer. Nemyslím si však, že absence důkladné znalosti rozmáchlé tvorby uskupení sdruženého kolem kytaristy Efrima Menucka měla znamenat handicap k plnohodnotnému prožitku z tohoto vynikajícího koncertu.

Pomocnou rukou, kterou Kanaďané svým brilantně odehraným, čitelně ozvučeným a celkově posluchačsky lahůdkově provedeným koncertem podali všem přítomným v sále, nemohl snad nikdo pohrdnout. Nepřítomnost mikrofonů na pódiu znamenala, že i veškerá komunikace s publikem bude probíhat pouze skrz zvuk hudebních nástrojů, které kromě těch klasicky rockových doplňovaly ještě kontrabas a viola. Hlukově vyhrocený úvod, kdy naše sluchy zaměstnávala zesilující se noiseová smyčka, dobře posloužil pro nástup vystupujících na pódium, kteří, ač doprovázení sonickou zvukovou masáží, se chopili svých nástrojů v podstatě v tichosti a bez jakéhokoliv kolosálního humbuku kolem.

Je už trochu obehranou frází zdůrazňovat, že dávno dávno předtím, než dorazila vlna instrumentálních a náladotvorných kapel, GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR experimentovali s dlouhými kompozičními celky a zkoušeli, co vše se dá podniknout k tomu, aby posluchače provedli širokým spektrem nálad a pocitů. Pojmenování „otcové post-rocku“ (v jeho současné podobě) není určitě od věci, nicméně samotným zainteresovaným je tento fakt víceméně naprosto ukraden. Jejich hudba totiž vždycky stála a i zůstane stát bokem hlavního dění. Uzavřená ve svém hermetickém světě, do kterého však dokáže ponechat štědře pootevřená vrátka.

Členité a rozsáhlé kompozice nezřídka skutečně gigantických stopáží (20 a více minut) však ani v živém provedení netvoří shluk posluchačsky nestravitelného muzicírování, kterému rozumí jen tvůrci samotní. Právě naopak, vše je až nečekaně srozumitelné, bezproblémově se vstřebává a povzbuzuje pestrou imaginaci, jejíž nedílnou součástí se stalo skutečně vyvedené obrazové ztvárnění bouřlivých příběhů obsažených v jednotlivých skladbách. Plátno bylo rozdělené na dvě části, z nichž na každém probíhal jakoby jiný detail té samé události.

Přestože se v některých případech jednalo o krátké a opakující se smyčky, nelze vizualizaci nazvat jinak než výbornou. Jestliže má tato nadstavba věrně vystihovat snahu hudebníků, tak zde svůj úkol plnila na sto procent. Vstřebávat schopnosti tohoto ansámblu plynule proplouvat mezi křehkým minimalismem, srdceryvným žalmem, čirou hudební hravostí, kreativním přístupem ke hrátkám s různými zvuky anebo hlasitou zvukovou masáží by se daly i bez vizuálních vjemových stimulů, ale takhle je vše ještě znásobeno a zároveň podáno i v nejlepší možné podobě.

GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR pro mě zároveň zůstávají jedním z nejlepších příkladů toho, že nejdůležitější je vždy hudba. Nikdy mě příliš nezajímalo pozadí existence této legendami opředené kapely, její politické názory mi nic neříkají a je mi fuk, že i navzdory nim si vyjedná podmínky na úrovni známějších interpretů. Tohle všechno vzal ďas, když jejich hudba byla i v koncertním provedení krásná a strhující.